LYŽAŘSKÉ KURZY NA VALŠOVKÁCH
Valšovky byly pořízeny necelý rok po skončení války. První zimní sezóny měly čistě pionýrské podmínky pro cestu, ubytování i lyžování. Lyžařské dovednosti nebyly tehdy mezi lidem rošířeny jako dnes. Lyžařům z války zbyly jen dobře ukryté lyže, většinou ve sklepě pod uhlím, jinak odjely v ráci winterhilfe dobývat Moskvu a Stalingrad. Nákup nových lyží byl luxus, navíc jsme pořád v rámci vodáckého oddílu a přednost měly samozřejmě lodě.
A tak byly organizovány týdenní kurzy lyžování a tehdy výhradně pro dospělé. Pokud byly na chalupě přítomny děti, pak na ně program nepamatoval.
Máme k dispozici autentický deník z kurzu ve dnech 8. - 15, února 1953. Zapisovalo do něj více účastníků, ale hlavním autorem byl Mirek Had Novák. nar. 4.2. 1925, fotka z června 2016
Můžeme z něj vyčíst mnoho informací, které dokreslí poměry, ve kterých kurz proběhl a jak byl veden. Účastníci měli společné stravování a paní Turkovou v kuchyni. Tehdy byl ještě přídělový systém na lístky, potravin málo. Rozpisu na jednoho účastníka dominuje 3,5 kg brambor. Nad to bylo dokoupeno pro 32 dospělých a 5 dětí 1,4 kg salámu, 1,5 veky, 15 kg kostí, 7,6 kg vepřových hlav, 25 dkg jater a dršťky byly akci darovány.
Na konci bylo vše snědeno a v mnoha denních zápisech se zmiňuje hlad. Kurz měl přesná pravidla, 2 x denně nástup, ráno se vztyčováním vlajky, každé družstvo ranní a odpolední pokřik.
Sněhu bylo hodně, teploty -15 až -7 st. Lyžovalo se u Hamplů, na Červenokostelecké i u Webrovek.
Cvičily se přívratné i odvratné kristanie, plužení, odšlapování. Pokud můžeme mluvit o sjezdech, pak do byla většinou jízda po lesních cestách a oceňovaly se „houpačky“ a pořádné pružení v kolenou. Ale družstvo dokázalo po ranním nástupu za hustého sněžení dojít na Pardubické boudy, T-wegem, se svým uměním sjet do Jánských Lázní, vyjet lanovkou nahoru na Černou horu a na chalupu dorazit je s ¾ hodinovým zpožděním k obědu.
února 1953 (sobota)
Účastníci kursu dopraveni z Prahy nám. Republiky do Vel. Úpy Tatrou 111 /náklaďák s lavicemi a plachtou/, řidič Frant. Šimon, mezi 15:10 – 19:45
/v té době jsme byli členy Sokola, proto oslovování bratr a sestra/
neděle:
Odpoledne již nástup k výcviku a rozřazení do družstev (14 hod). Nad chatou na rovince u lesa cvičíme zatím pohromadě obraty na místě, chůzi a běh za střídavého i společného instruování br. Šenkem a Jarouše. Poté sjezdy přímo a šikmo svahem, hned při prvém přímém sjezdu br. Cibulka zlomil obě lyže ve špičkách. Ani vedoucím se smůla nevyhýbá, br. Jarda při pádu natáhl péra vázání. Jinak již časté „lavory“ bez nehod. Na konec dne volná jízda, podle níž bratři vedoucí budou roztřiďovat účastníky do družstev. V 17 hod sejmuta vlajka, pokřik nebyl.
Programovaná prohlídka výzbroje v 18 hod. se nekonala, až později.
Po večeři ještě soukromá slezina ve společenské místnosti, rozdělení do družstev.
Února 1953
družstvo: dopoledne: smyky ke svahu, od svahu, stranou (sesouvání), terenní jízdy;
odpoledne: jízda terénem – prudké sjezdy, lesní cesty, nerovný terén
výsledek: obě lyže v patách zlomeny, ½ m díra ve šponovkách (V.Šenková); vedl Jarouš
družstvo: dopoledne jízda ve svahu terénem, sesouvání, smyky, odšlapování;
odpoledne: výlet na Kolínskou, na Webrovkách cvičeny smyky, přívrat, oblouky, přívratové kristianie, sjezd.
Výsledek: 1 účastník spadl do potoka u Červenokostelecké boudy (ze skromnosti podotýkám, že to byl sám autor těchto řádků), /bez této poznámky by se již nedalo dohledat, že autorem deníku je Mirek Had Novák/ ale až do vody to nebylo.
Vedl br. Šenk, který si chodí za smrk rozepnout vázání a dokonce si žádá dámské asistence.družstvo: dopoledne výcvik? Obložená mísa obratů na místě, sjezdů ze stráně, odšlapování (bruslení), výstupů stromečkem a to vše proložené a prošpikované menšími i většími lavóry a jednou koupací vanou. Blíží se dvanáctá hodina …. družstvo padá únavou …
Ne, výroba nádobí není pro inteligenty....
Odpoledne jdeme na výlet. Začínáme výstupem, předchází nás první družstvo. Nahoře, na rozcestí, zahybáme směrem na Signál a skutečně tam dorážíme. Cesta tam vede po vrstevnici, řekl bych kostrbatou cestou. Zpět na Valšovky mírným svahem loukou a pak lesem s báječně čupřinatými hrbolky. Pochvalujeme si, že konečně přicházíme na kloub houpačkám (v kolenou). Jen mne mrzí, že jsem neměl možnost natlouct si pěkně zpěvník (pro pomalou jízdu těch, kteří jeli přede mnou. Škoda. Snad zítra to doženu. Celý den, nás vedl p. Kolín. Bylo to sním bajo. Byl to zvon.
Odpolední pokřik: Milý Beda byl náš vůdce, srdíčko nám tlouklo prudce, dojeli jsme bez nehody, těšíme se na brambory.
Odpledne: jsme jezdili na louce u Hamplů: pluh, oblouky v pluhu, přívratné oblouky, přívratné kristianie, jízda v hlubokém sněhu.
Jako zvláštní připomínka: Urbanovi mají obzvláště rádi lesní stromy, soudě podle toho, jak často je objímají. Fanča řádí na lesních cestách jako sněžný pluh.
Po 18. hod. Zhodnocení výcviku a kuchyně.
Po večeři brigáda na loupání brambor, doprovází na kytaru Jandák, zpěvem všichni, na valšofony /vozembouchy/ Pižla /Mirek Pražák/ a Jarda, zpěvem všichni, aspoň většinouo skoro všichni. Zpěv a hra pokračuje i po té, už za menší účasti, zato veseleji.
Nejen každý večer, ale i na konci proběhlo hodnocení všech frekventantů: změknout!; pilný, odvážný, vše sjede; styl pokulhává, jinak vyježděná /Vikina/; bojí se, trochu tvrdší styl, vyjezdit; pilná, ale stará škola atd.
Závěry z kuchyně: příště už nedělat lívance jako hlavní jídlo. Sestra Turková jich musela připravit 400 ks. Pokud budou na jídelníčku zapečené těstoviny, každý si přiveze pytlíček sušených fleků z domova, na chalupě se obtížně připravují.
V pozdějších letech se už kurzy pořádaly pro děti. Zásadní kvalitativní změnou byl náš první vlek.
Nejdříve týdenní pololetní a později dvoje jarní prázdniny byly rezervované dětem. Vedle výcviku měl celý týden i herní program na zvolené téma, proběho dobývání hradu, vždy se končilo závody a karnevalem. Podle počtu dětí někdy za přítomnosti rodičů, v silnějších ročnících jen pro děti a se Slávou Boučkem v kuchyni.
Skutečně platilo, že kdo uměl lyžovat na Valšovkách, díky častým změnám kvality sněhu, uměl lyžovat všude. Když se nám otevřely nejdříve díky Honzovi Dohnálkovi na SKISAFARI slovenské sjezdovky a potom Alpy, nikdo neměl problémy si sníh užívat. Ti, kteří prošli školou Jirky Dlouhého, jezdí jako jeho kopie a dodnes ví, že se před každým obloukem musí poklonit údolí.
Tato historie se uzavřela tím, že nám došly děti a už nemáme ani vlek. Nezbývá než věřit, že se to změní.
Galerie
Mirek Had Novák
