LYŽAŘSKÉ VLEKY NA VALŠOVKÁCH

Než se objevil na Valšovkách první lyžařský vlek, lyžovalo se všude na loukách kolem chalupy. Podle sněhu se chodilo na Červenokosteleckou, tam ho bylo vždycky víc a déle vydržel. Děti lyžovaly u seníku, který stál na kraji lesa nad Pojišťovnou, nebo jsme chodili k „trianglu“, dnes zalesněný Vlašský vrch. 

Pokud se šlo někam jezdit na vlek, tak se muselo do Pece na „Bobí louky“ a „Zahrádky“. Tam pracoval Ivan Vacek a Mirka seděla v pokladně. 

První vlek byl na benzín, ke stacionárnímu motoru a převodovce přidal velkou řetězovku z plochodrážního motocyklu Ivan Skřivánek a Kajda Jelínek. Utáhlo to 5-6 lidí, ale jeden musel obsluhovat motor a další svážet dolů lanko. Navíc bylo nutné kupovat a nosit nahoru na krosně benzín. Éra tohoto vleku brzo skončila. 

Na začátku 60. let minulého století byly Valšovky elektrifikovány a hned byl pořízen první lyžařský vlek. Byl to originální tovární výrobek a jako jediný měl i stavební povolení. Spodní stanice byla hned nad Pivoňkou a končil u smrku pod Ministerstvem (dnes Polárka). Neměl žádné sloupy, jezdil docela pomalu, jezdilo se na střídačku vlevo/vpravo, aby se nevytahovalo lano. Erární těžké tovární kotvy s řetízkem se pouštěly po ocelovém drátu zpět dolů. Služba byla oděna do vatovaných dělnických kabátů s nášivkou KTV. 

Kdo sloužil, nahazoval erární kotvy a odebíral je z dorazu tak, aby o sebe netřískaly, což bylo někdy o ruku. Občas se kotvy zadrhly na drátu, to pak další člen služby je musel svézt dolů a pak s naolejovaným hadrem projet jak tramvaj po drátě a namazat ho. 

Díky tomu, že nebyly sloupy, měli jsme různé individuální řešení kotev. Odlitky z duralu s drážkou nebo destičku s dvěma kolíky. Venca Zima měl dřevěný kyj zvící půl metru s okovanou drážkou a když se nahodil všichni o tom věděli. Pik Sedláček měl místo kotvy tlusté kožené palčáky a zásadně jezdil za ruku. 

Jak se začalo mluvit o silnici, začal se budovat vlek nový. Trasu vytýčil Mirek Rudiš, díky možnosti vzít si z práce teodolit. Rýha na prodloužení kabelu se kopala, když už na 28. října napadlo 30 cm sněhu. Převodovka byla dělaná na míru a s motorem se táhla na lodičce (předchůdce kanad) Vavřincem. Místy strejcové zapadali po prsa do sněhu. Vlek měl 3 sloupy a jeden na vytahování lana nad silnici. Své úžasné kotvy jsme mohli vyhodit, na kladky musely být drátěné. Vlek byl se svými 2,1 m/sec dost rychlý a také nebezpečný. Dokázal při špatném nahození vystřelit kotvu zpět do zubů nebo obočí. Zásahy pod bradu níž jsme brali tak, že o nic nejde. Na prvním sloupu uměl vyhazovat lyžaře saltem pozadu, nebo shodit lano z kladky.

Tento, třetí vlek skončil mimo technických a legislativních (revize, pozemky) podmínek hlavně na naší neschopnosti se sejít v takovém počtu, aby se vyplatilo ho pustit. To nastalo v době, kdy už jsme neutáhli pronájem autobusu a osazenstvo chalupy prořídlo. Navíc sjezdovka je orientována na jih, takže problémy se sněhem vše umocňovaly. K jaru to znamenalo nahazovat sníh do stopy vleku.

Sjezdovka byla relativně krátká, ale bylo několik cest dolů a např. na slalomáku varianta splachovadlem a pod Hubenku byla adrenalinově výživná, navíc za stálé proměny kvality sněhu bez strojních úprav. Nutnost a povinnost ušlapat svah byla dána počtem tet, které se ten den vydaly na svah.

Přesto generace, které měly možnost na Valšovkách sjezdovat na vlastním vleku na to nikdy nezapomenou. Všichni jsme byli připraveni užívat si velké sjezdovky po otevření možností.

Od počátku jsme jezdili i pro „cizí“, což byli lyžaři z Pojišťovny a z Ministerstva. V té době ne všichni měli běžky a většina osazenstva chalupy jezdila na vleku. Dokázali jsme si sami utvořit frontu, proto měli „cizí“ omezený počet kotev. Služba měla přednost a jezdila zdarma. Později byli služebníci oblečeni do moderních (tehdy) červených bund a všichni jsme si připadali jako horská služba.

Cizinci jezdili za 3 Kčs/10 jízd. Později za 6 Kčs a nakonec za 10 Kčs. Lístky služba cvakala originál tramvajáckými kleštěmi.

Tuto sazbu většinou měli i naši členové za celý den, bez ohledu počtu jízd (dopoledne/odpoledne). Ke konci byl paušál 20 Kč/den. Kolem provozu vleku bylo plno administrativy nejen vynucené státním dozorem (časy provozu pro revize, zaškolování obsluhy), ale i vyúčtováním a někdy až přehnané pečlivosti (způsob půjčování kotev cizím s použitím „legitimací" zalaminovanách na solitu větším než A4 atd.) 

V roce 1980 jsme postavili na spodní stanici dřevěnou boudinku, Jirka Dohnálek nahoře u chalupy připravil na trámech všechny zádlaby a dole se jen montovalo. Všechno sedělo jak mělo. Díky boudince se dolů odstěhovalo zázemí provozu, kotvy, kanady, nářadí, slalomové tyče, všechno jsme měli hned při ruce.

VIDEO

Čtvrtý vlek byl ve stádiu investičního záměru. Měli jsme slušné příjmy z kempu a ve spolupráci s Českou televizí se uvažovalo o postavení veřejného vleku od silnice v Úpě od chalupy Barrandov přes Hlušiny až k lesu nad Vackovi a Tarabovi. Nakonec to nedopadlo, protože obě strany si to představovaly stejně: "Dáme do toho peníze a vy to budete provozovat".

Pátý vlek měl nahradit náš Valšovský, měla to být bubínková veze Pomy. Bylo provedeno geodetické zaměření. Hodně se v tom angažoval Jirka Militký a Láďa Přibyl. Spodní stanice měla být dole u potoka, trasa byla vedena podél lesa u slalomáku, mezi skálou a lesem a u skály mělo lano uhnout doleva a projít až nad Ministerstvo. Pak se ukázalo, že pro obejití licence Pomy by toto uhnutí lana bylo dražší, než zbytek vleku. Bylo to ještě za komančů, takže se pozemky neřešily.

Dokumentaci k tomuto vleku nakonec odnesla povodeň v loděnici v roce 2002, protože všechno bylo dole v kanceláři u Jirky Škrance.

Další vleky u asi na Valšovkách nebudou, ale v územním plánu je lanovka z Úpy na Vlašák a další přes Javoří důl, takže kdo ví?